Můj milý Dennýčku

4. ledna 2010

Zdál se mi strašlivý sci-fi sen: tisíce malinkatých nanobotů pronikli do mého těla a začali pracovat na jeho zničení. Každý z nich měl malý kyblíček s hnusem a kartáč s ostrými, co je to vlastně v kartáči, dráty? Když jsem se probudil, zjistil jsem dvě věci - pozitivní byla ta, že se mě to jen zdálo a negativní, že se mě to nezdálo až tak úplně, nanoboti napadli můj krk. Přestál jsem Vánoce, kdy jsem se staral o svojí milovanou bacilonosičku, dělal jí společnost a non-stop inhaloval její bacily, přestál jsem několika hodinovou procházku na Střítěžskou hájenku v mrazu, dokonce jsem přestál i čtyři hodiny spánku denně, ale včerejší seřezávání kopyt koním naproti přes řeku si vybralo svoji daň.

V Praze jsem se tvářil, že mě nic není, požádal o celkem tři velké ovocné čaje, takže bylo jasné, že mě něco je  projel jednosměrku, za poslední stokorunu jsem natankoval, abych dojel domů a pak už se jen s horečkou svalil do postele. Na Facebooku se stává mediální hvězdou moje změna společenského statusu nebo statu, kdo se v tom má vyznat, když si ani média nejsou jistá?

2. ledna 2010

Ocitnul jsem se na Moravě. Oproti dřívějšku, kdy jsem se tam ocital především stopem, s krásnou dívkou a batohem se mě to tentokrát povedlo s automobilem na plynový pohon a cestovní taškou. Oproti všem předpokladům jsme stihl shlédnou německou parodii na Vinnetoua, ochutnat dvacet sedm druhů vánočního cukroví, opít se dvakrát slivovicí, z toho jednou do bezvědomí, zahrát si sedmnáctkrát Osadníky z Katanu, navštívit věznici Mírov a vyfotit Pendolíno uprostřed polí. Na zpáteční cestě pak ještě pohovořit s nadšeným brněnským modelářem o vytváření umělých skal pro modelovou železnici a zabloudit v oblasti Želivy. Rád se ocitám na Moravě.

Vyvrhelové se mezitím ocitli na Etně, ale zahnal je popílek a výšková únava, tak se otočili a třicet hodin jeli dnem i nocí domů, aby mohli vyprávět, jak jsou strašně unavení. Byli na tom o dost lépe než já, protože původní plán strávit z nedostatku jiných možností oslavu konce roku s rodiči se zkomplikoval, když byl večer násilně rozdělený na dvě - vyrovnané - části. V té první mí příbuzní sledovali hodinu a půl video z tanečních mé sestřenice, která z toho byla zpruzená nejvíc a v té druhé DVD s filme Mama Mia.

Postavil jsem doma dvě bašty, opěrnou zeď, domy č.p. 36 a 37 a mlýn s kolničkou. Pak jsem zlomil poslední dílek kobercového nože a zaschlo mě lepidlo. Nože už se nedělají tak kvalitní, jako dřív. A, málem bych zapomněl, napsal jsem dadaistický absolutní rým:

Je tu spousta krav a tu
co si váže kravatu
fotím jsem zklamán že ty
nemáš ani manžety

2009 - Gutštejn

24. prosince 2009

Stýček Jirka, kterého jsem neviděl přibližně 20 let se zjevil na návštěvě, vypadal jako před těmi dvaceti lety a projevil přání podívat se po okolí na něco zajímavého a podniknout při tom krátkou procházku, tak do 20 kilometrů. Kam jinam jsme ho měl vzít, než na Gutštejn, nejčastější cíl mých cest. Asi bych už nespočítal, kolikrát jsme tu byl.

***

Gutštejn (Wikipedie)


Gutštejn je hrad, který se nachází jihovýchodně od Bezdružic v okrese Tachov. Zřícenina hradu se nachází v lesnaté a kopcovité krajině nad přítokem Úterského potoka.

Historie 
První písemná zmínka o hradu a jeho vlastníku je z roku 1319, kdy tepelský opat pronajal Jetřichovi I. z Gutštejna a jeho synu Sezemovi tři vesnice. Roku 1369 víme již o třech bratrech, Janovi, Jetřichovi II. a Půtovi z Gutštejna. Zakladatel rodu Jetřich II. zemřel v roce 1417. Jeho syn Burian sídlil na Rabštejně a Nečtinách, Jan na Bělé, oba později na hradě Gutštejn. Roku 1422 oblehl hrad Jan Žižka s Pražany a hrad dobyl. Oba bratři se o majetek rozdělili, přičemž Gutštejn připadl Janovi, který byl ženatý s dcerou Přibíka z Klenové. Jako přívrženec císaře Zikmunda získal za svou pomoc řadu vesnic z majetku klášterů v Chotěšově, Pivoni a Plasích. Po jeho smrti v roce 1453 získal hrad jeho bratr Burian. Ten mezitím velmi zbohatl, patřila mu Bělá, Rabštejn nad Střelou, Nečtiny, Tachov a Komberk byl i krajským hejtmanem na Žatecku a Plzeňsku a spravoval chotěšovský klášter. Přestože byl katolík, po roce 1448 se přidal na stranu Jiřího z Poděbrad. V roce 1450 se mu podařilo u Stříbra zajmout posla s dopisem usvědčujícím Oldřicha II. z Rožmberka z organizování intervence cizích vojsk do Čech, a umožnil tak králi politickou izolaci jeho protivníka. Jeho syn Burian zvaný „Bohatý“ získal další statky v Čechách a Bavorsku, roku 1465 se přidal k jednotě zelenohorské a vedl jednání s císařem Fridrichem III., který katolickým pánům udělil mincovní právo v Plzni. Pak krátce podporoval uherského krále Matyáše, ale po nástupu Vladislava II. Jagelonského na český trůn se přidal na jeho stranu. Již roku 1472 se stal vrchním komorníkem království a roku 1477 vedl Vladislavovo vojsko, kterému se nepodařilo dobýt Plzeň obsazenou Matyášovým vojskem. Roku 1485 se stal nejvyšším kancléřem a nadále se bezohledně obohacoval. Zanechal po sobě pět synů Buriana, Jana, Jetřicha, Volfa, Kryštofa a Jindřicha. Není známo, kdo z bratrů vlastnil Gutštejn. Postupně však zemřeli a zůstal jen Volf, ten ale sídlil v Chyši. Když roku 1545 Volf zemřel, zdědil hrad jeho syn Viktorin; ten ho roku 1549 prodal majiteli Bezdružic Hanušovi Elpognarovi z Dolního Šenfeldu. Pro potřeby mocného rodu Gutštejn už nevyhovoval a tak bylo v 16. století středisko panství přeneseno do Bezdružic a hrad byl opuštěn. Rod Gutštejnů vymřel roku 1747.

Zakladatelem hradu Gutštejna i rodu, který nosil jeho jméno a vlastnil četné statky v okolí i v odlehlejších krajích, se stal pravděpodobně Jetřich, známý z l. 1263–1313. Jak svědčí trojí paroží v jeho znaku, pocházel z rodu Hroznatoviců, mezi jehož rozvětvené příslušníky se postupně drobil původní velký majetek. Část získal Jetřich z Krašovic, objevující se v pramenech v l. 1232–1252, jehož považujeme za otce alespoň dvou synů: budovatele hradu Gutštejna Jetřicha a dále Sezemy, předka pánů z Vrtby, Krašova, Fusperka (Pušperka) a Bělé. Od některého z Jetřichových potomků pocházeli asi i držitelé Frumštejna. Jméno Gutštejn se však v historických zprávách objevuje až r. 1319, kdy tepelský opat Vyšemír pronajal Jetřichovi (I.) z Gutštejna a jeho synu Sezemovi tři vesnice na deset let. R. 1369 se dovídáme o třech bratrech, Janovi, Jetřichovi a Půtovi z Gutštejna. Hrad spolu s vesnicemi Okrouhlé Hradiště, Břetislav a Líšťany držel r.1379 Půta. Ten však později získal od Jetřicha Trpísty a někdy po r.1409 mu postoupil Gutštejn. Jetřich držel také Všeruby a zemřel po r.1417 jako zakladatel hlavní linie rodu. Z jeho synů sídlil Burian na Rabštejně a Nečtinách, Jan měl Bělou a oba dohromady rodový hrad Gutštejn. Na jaře 1422 přitrhl ke Gutštejnu Jan Žižka s Pražany a hrad dobyl. Není vyloučeno, že Žižkův mlýn, ležící o něco výše proti proudu Úterského potoka, je připomínkou těchto událostí. Zprávy z chebské kroniky hovoří o dobývání Gutštejna r.1423, ale tyto informace nejsou dostatečně doloženy; může jít o kronikářův omyl v datování. Oba bratři Burian a Jan se později o majetek rozdělili, přičemž Gutštejn zůstal Janovi, jenž byl ženat s dcerou Přibíka z Klenové. Jako věrný přívrženec císaře Zikmunda získal od něho za pomoc dvaceti jízdními ozbrojenci řadu vesnic klášterů v Chotěšově, Pivoni, v Plasích i jinde. Jeho bratr Burian si vedl stejně a ve svém kořistnictví se nezastavil ani před katolickými městy. Po Janově smrti připadl hrad Gutštejn r.1453 znovu Burianovi. Ten získal značné jmění i vliv, patřila mu Bělá, Rabštejn, Nečtiny; Tachov, Komberk, nakrátko snad i Stříbro, byl krajským hejtmanem na Žatecku a Plzeňsku a spravoval chotěšovský klášter. Ačkoli byl původně jedním z předáků katolické strany v zemi, postavil se Burian po r. 1448 na stranu Jiřího z Poděbrad. Když se mu r. 1450 podařilo u Stříbra zachytit posla s listem usvědčujícím Oldřicha z Rožmberka z pokusu zorganizovat intervenci do Čech ze zahraničí, poskytl králi Jiřímu kompromitující dokument a umožnil mu tak politickou izolaci hlavního protivníka. Burian (+1462) však již nesídlil trvale na Gutštejně. Také jeho syn Burian, zvaný Bohatý, dával přednost především Nečtinám. Získal mnoho dalších statků v Čechách (Chyše, Kynšperk, Příbram, Žebrák, Točník aj.) i v Bavorsku a byl znám jako tvrdý a bezohledný vykořisťovatel svých poddaných i jako ziskuchtivý soused, stále připravený soudit se s kýmkoli o statky. I on stál v popředí politických zápasů své doby, avšak na opačné straně než jeho otec. R. 1465 se připojil k jednotě zelenohorské a zúčastnil se jednání s císařem Fridrichem III., který katolickým pánům udělil mincovní právo v Plzni. Burian pak krátce podporoval uherského krále Matyáše, ale po nástupu katolíka Vladislava II. Jagellonského na český trůn se přiklonil k němu. Již r. 1472 se stal vrchním komorníkem království a r. 1477 vedl Vladislavovo vojsko, které se marně pokoušelo dobýt Plzeň, hájenou Matyášovou posádkou. R. 1485 byl nejvyšším kancléřem a nadále se bezohledně obohacoval. Zemřel kolem roku 1489 a zanechal po sobě pět synů, kteří sehráli zejména na počátku 16. století, v období prudkých vnitřních bojů v západních Čechách, neblahou úlohu jako jejich stálí kořistničtí účastníci. Nevíme, kdo z nich držel Gutštejn, ale když čtyři z bratrů postupně do r. 1530 zemřeli, byl to nakonec Volf, který však sídlil na Chyši. Když r. 1545 zemřel, zdědil Gutštejn jeho syn Viktorín, ale už r.1549 prodal hrad s příslušenstvím, k němuž patřil mj. dvůr Gutštejn a 5 vesnic, za 3250 kop grošů českých majiteli Bezdružic Hanušovi Elpognarovi z Dolního Šenfeldu. Ve spojení s Bezdružicemi zůstal gutštejnský velkostatek s výjimkou dvou krátkých epizod v r. 1638 a na konci 17. a počátku 18. století již natrvalo. Pro potřeby mocného rodu poměrně těsný Gutštejn nevyhovoval a zůstával stranou pozornosti již v 15. století; v 16. století pak se i jeho funkce střediska panství přenesla do Bezdružic a hrad byl opuštěn. Připomíná se pak už jen r. 1566. Rozvětvený rod Gutštejnů, jehož mnozí příslušníci zastávali významné úřady či vlastnili bohaté statky v nejrůznějších končinách Čech, vymřel r.1747. Vzrostlým lesem pokryté zříceniny hradu Gutštejna jsou ukryty v lesnaté a členité krajině nad přítokem Úterského potoka z pravé strany. Poměrně rovná pláň na jihovýchod od Okrouhlého Hradiště, na níž stojí dvůr, pozvolna klesá a zužuje se v ostroh nad levým břehem Hadovky neboli Bílého potoka. Přirozená nepřístupnost místa byla ještě zesílena příkopem vyhloubeným v nejužší části ostrohu a hrad tak získal výhodnou obrannou polohu, omezenou však do budoucna tím, že dostatečně nepřevyšoval své okolí a neměl zdroje pitné vody. Přístup k předhradí byl vybudován jednak po jižním úbočí kopce od potoka, druhý přímo po ostrohu od dvora. Dnes téměř zasypaný příkop ztěžoval vstup do předhradí, jehož budovy byly pravděpodobně jen dřevěné, takže na rovném prostranství zde nacházíme pouze zbytky sklepa (1,5 x 3 m), vytesaného do skály na jižní straně nad příkopem. Jižní strana je chráněna prudce spadajícími přitesanými skalami vysokými 2–3 m. Na severu bylo předhradí kryto asi palisádou. Přes další příkop, dnes rovněž již značně mělký, vede cesta k první bráně do nádvoří, jehož půdorys tvoří nepravidelný obrazec. Brána, z níž se nedochovaly žádné zbytky, sousedila k jihu s větší čtverhrannou budovou, z níž zůstala vlastně jen jižní stěna, opřená o skálu, zatímco ostatní jsou mnohem více poničeny. Zde sídlila čeleď a vrátný, podle D. Menclové tu byly umístěny i konírny. V jižní stěně je znatelné okno, proražené v 16. století, ale pak opět zazděné. V severní straně nádvoří byla střílna a v severozápadním rohu branka. Hradební zdi vytvářely z prvního nádvoří prostor oddělený od vnitřního hradu valem, příkopem a příčnou zdí, proraženou druhou, rovněž již zmizelou bránou. O uspořádání hradu v těchto místech není v literatuře zcela jasno. Za nejpravděpodobnější se pokládá, že příčná zeď měla bránu vedoucí přímo k jižnímu paláci. Klenutý sklep nedaleko (vpravo) za touto bránou mohl být i konírnou. Sklep má vytesanou štolu pod jižním palácem do skal pod hradem, snad mimo jiné jako přístup k vodě, která na Gutštejně chyběla. Brankou ve zdi se procházelo na jižním okraji do později zastavěného příhrádku a z něj do parkánu, chráněného příkopem a valem. Parkán obtáčel zadní část hradu z jihu a zčásti i ze západu a vybíhal na jihozápadě do špice. Nad parkánem se tyčil podlouhlý jižní palác opatřený mnoha střílnami dole a okny nahoře – zejména na jižní stranu do údolí. U dvou oken jsou umístěna v přední části sedátka, na jiných hradech západních Čech takto nedochovaná. Palác byl v prvním poschodí rozdělen ve dvě nestejně velké prostory. Severní zeď této budovy je již téměř zničena. Jižní palác byl oddělen úzkým (asi 5 m) dvorkem od paláce severního, k němuž na východní straně přiléhá na skalisku postavená nejvýznačnější část hradu, čtverhranná věž. Její pozoruhodností jsou zaoblené rohy a výhodná poloha, neboť věž chrání jak palác, tak druhou bránu a prostranství před ní. Měla jen střílny a žádná okna, dole byla víc než 6 m široká a dodnes si uchovala výšku téměř 25 m. Vstupy do věže byly dva, oba ve výši druhého až třetího patra, jeden od jihu, druhý, vzniklý později, až po výstavbě severního paláce, ze západu. Oba byly opatřeny dobovým ostěním (jižní gotickým) a uzpůsobeny pro použití padacího můstku ze severní i jižní části paláce. Věž má několik střílen a je na dvou místech východní strany poškozena pokusy proniknout dovnitř, což se podařilo jen v jednom případě. Z jejího jihovýchodního okraje vyčnívají kusy zdiva, snad zbytky spojení s jinou budovou. Severní palác leží o něco výše než jižní a má dvě hlavní části, rovněž jen zčásti zachované. Větší z nich je směrem k západu opatřena úzkými střílnami v přízemí i prvním patře a klenutým oknem ve druhém poschodí. Vznikla asi ještě ve 14. století. Částečně jsou zde, obdobně jako i na jiných místech hradu, dosud znatelné zbytky omítky. Západní strana dvora byla uzavřena jednoduchou zdí s třemi střílnami. Hrad je vybudován ve stylu vrcholného středověku, nemá však dosud znaky typické pro období Karla IV. Patří mezi hrady, jejichž rozrůstající se areál již nestačila uhájit jen věž; důležitosti tu nabývala hradební zeď, tzv. obalová hradba, zatímco fortifikační význam věže poklesl a zaoblení nároží tu má už funkci především estetickou. Celková dispozice Gutštejna je podobná Házmburku a tento typ hradu přežívá až do 15. století. Jistou příbuznost shledáváme také s mladším Libštejnem, zvláště pokud jde o věž.

***

Foogalerie Picasa

Mapa s trasou cesty na Google maps

PF 2010

2009 - Drážďany

13. prosince 2009

Předvánoční návštěva Drážďanských vánočních trhů, klobásy v bagetě se šíleně pálivou hořčicí, všude plno krásných staveb, parků a jezírek a Jirkův zlomený klíč od auta, když se s ním pokoušel povolit stativ. BMW jezdí po nové dálnici D8 jako drak a venku už je pekelná zima, když se setmí.

***

Drážďany (Wikipedie)

Drážďany (německy Dresden [dresdn], lužickosrbsky Drježdźany) jsou zemským hlavním městem a současně druhý největším městem Saska s postavením městského okresu (Kreisfreie Stadt). V blízkosti Drážďan se nacházejí některá další významná města, například Chemnitz (80 km západně), Lipsko (100 km severozápadně) a Berlín (170 km severně). 150 km jižně se pak rozkládá Praha, 230 km východně se nalézá Vratislav (Wrocław).

Charakter města

Z původně rybářské vesnice, sídla kupců a markraběcího sídla se Drážďany vyvinuly do lázeňské a královské rezidence a staly se později zemským hlavním městem Saska. Nyní tak jsou politickým centrem spolkového státu se sídlem zemské vlády, sněmu, jakož i dalších zemských úřadů. Město má postavení městského okresu (Kreisfreie Stadt) a je sídlem vládního obvodu Drážďany, technické univerzity, a též i dalších mnoha vyšších odborných i jiných škol. Je důležitou dopravní křižovatkou; má vlastní systém tramvajové a autobusové dopravy, kolem něj a přes jeho území prochází několik dálnic.

Počet obyvatel překročil kolem roku 1852 hranice 100 000, čímž se staly Drážďany podle tehdejších měřítek velkoměstem. Město tvoří jádro stejnojmenné aglomerace ve střední Evropě. Spolu se Cvikovem (německy Zwickau), Chemnitz, Lipskem (něm. Leipzig) a Halle tvoří Drážďany „metropolitní region saského trojúhelníku“. V roce 2006 oslavilo město 800 let.

Přírodní poměry

Drážďany leží u řeky Labe (něm. Elbe) mezi východními výběžky Krušných hor (něm. Erzgebirge), strništi Lužických hor a Labskými pískovci. Díky své přírodní poloze a svému baroknímu a mediterárnímu architektonickému půvabu je město nazýváno Polabskou Florencií. Nejvyšším vrcholem Drážďan je Triebenberg.

Město je svou rozlohou po Berlínu, Hamburku (něm. Hamburg) Mnichově a Kolíně nad Rýnem (něm. Köln) pátým největším velkoměstem Spolkové republiky Německo.

Původ názvu města

Slovo Drážďany (německy Dresden) bylo odvozeno ze starosrbského označení Drežďany pro lidi původem z oblastí bažin a lužních lesů.

Struktura města - Místní části Drážďan: 

Již v roce 1958 byly Drážďany rozděleny do pěti okrsků střed, východ, západ, jih a sever. Od roku 1991 je město rozděleno do deseti částí. Po připojení dalších obcí vznikly nové čtvrti. Každá městská část má vlastní úřad, radnici a radu (něm. Ortsbeirat) podle § 71 saského obecního pořádku.

Představitelem městské části je starosta (něm. Oberbürgermeister) nebo jedna jím pověřená osoba. Radní jsou pak voleni městskou radou podle počtu mandátů té které strany, který získává každá z nich při volbách v jednotlivých okrscích. Devět nově vzniklých osad, které se skládaly z několika menších obcí, získaly ke konci 90. let 20. století status osady.

Historie

V roce 1206 je vedená první písemná zmínka o Drážďanech.Ve městě vznikla řada barokních budov svým rozsahem a významem přesahující význam Drážďan jako metropole Saska. Mezi nejvýznamnějšími uveďme galeriiAlbertinum, Zwinger, Taschenbergpalais, kostely Hofkirche a čtvercového půdorysu Frauenkirche nebo operu Semperoper, z okolí zámek Pillnitz, Japanisches Palais a Moritzburg.

Za druhé světové války bylo město od 13. do 15. února 1945 kvůli masivním leteckým náletům RAF a USAAF téměř kompletně zničeno. Zhruba 45 % všech bomb byly zápalné bomby, jež způsobily velký požár celého centra města (tzv. požární bouře). Přesný počet všech obětí je dodnes neznámý, neboť se zde nacházelo mnoho utečenců z východní fronty a město bylo tehdy zcela přeplněno. Podle závěrečné policejní zprávy z března 1945 byly nalezeny ostatky 18 375 mrtvých, přičemž celkový počet obětí odhadoval drážďanský policejní ředitel na 25 tisíc lidí. Kvůli obraně proti vypuknutí epidemie musely být tisíce neidentifikovaných těl obětí spáleny. Nechtěným důsledkem leteckého bombardování Drážďan byl i omyl, kdy byla namísto Drážďan dne 14. února 1945bombardována také Praha.

V roce 2002 byly Drážďany vzhledem ke své poloze na řece Labi stejně jako část Česka postiženy tisíciletou povodní.

***

Frauenkirche (Wikipedie)


Frauenkirche („Kostel naší paní“) tj. Panny Marie je luteránský kostel v Drážďanech, Německu, jeden ze symbolů Drážďan. Frauenkirche byl zničen během druhé světové války při kontroverzním náletu na Drážďany dne 15. února 1945. Později byl rekonstruován jako symbol smíření mezi bývalými válčícími mocnostmi. Rekonstrukce exteriéru byla dokončena v roce 2004, a interiéry byly dokončeny v roce 2005. Po 13 letech nákladné rekonstrukce byl znovu vysvěcen 30. října 2005, v předvečer protestantského svátku Den reformace.

Frauenkirche byl vybudován jako luteránský kostel. Saský vládce, Fridrich August II. (1670-1733), byl sice původně protestant, ale konvertoval ke katolicismu, protože se ucházel o polskou korunu. Původní barokní kostel byl postaven v letech 1726 až 1743 a byl navržen drážďanským městským architektem George Bähr (1666-1738), jedním z největších mistrů německého baroka. Bährova výrazná architektura kostela zachytila nový duch protestantství. V roce 1736 slavný stavitel varhan Gottfried Silbermann (1683-1753) postavil pro Frauenkirche třímanuálový, čtyřicetitřístopý nástroj. Varhany byly nainstalovány 25. listopadu a Johann Sebastian Bach (1685-1750) je představil veřejnosti koncertem 1. prosince. Nejobdivuhodnější na kostelu je bezpochyby jeho neobvyklá, přes dvacet šest metrů vysoká kupole zvaná die Steinerne Glocke neboli kamenný zvon. Je to triumf techniky a inženýrství své doby srovnatelný snad jen s Michelangelovou kupolí pro baziliku svatého Petra v Římě. 12 000 tunová kupole se tyčí ve výšce čtyřiceti metrů bez jakýchkoliv vnitřních podpěr. Přes veškeré negativní předpovědi zůstala kupole po celou dobu stabilní. V roce 1760 byl přitom zvon zasažen více než 100 dělovými koulemi pruské armády během sedmileté války. Dokončený kostel dodal Drážďanům výraznou siluetu, jež byla zachycena ve známých obrazech Bernada Bellotteho zvaného Canaletto. V roce 1849 se kostel stal srdcem revoluce známé jako květnové povstání v Drážďanech a byl obklopen barikádami. Přes 200 let kostel zcela dominoval drážďanskému panoramatu.

Kostel byl kompletně zničen během náletu na Drážďany a zbytky kamenů ponechány v centru města na dalších 45 let. Krátce po skončení druhé světové války se začalo s číslováním a konzervováním zbylých kamenů a trosek. Vzpomínky a pieta místa zabránila komunistickým úřadům v odstranění trosek a vytvoření parkoviště. V roce 1982 se ruiny stávají místem pokojných protestů proti komunistickému režimu. Ve výročí bombardování 400 obyvatel Drážďan uctilo památku tichem a svíčkami.

Už v posledních měsících války se objevovaly snahy o rekonstrukci kostela. Z politických důvodů se ale rekonstrukce neuskutečnila. Trosky byly zakonzervovány a prohlášeny válečným památníkem stejně jako trosky katedrály v Coventry v Anglii, která byla zničená německým bombardováním v roce 1940. Po znovusjednocení Německa se situace obrátila. V roce 1989 založil Ludwig Güttler občanskou iniciativu „Společnost pro rekonstrukci Frauenkirche“ a začal masivní fundrasingovou kampaň, která vedla k získání dostatečného počtu financí. Sen se stal skutečností. Tisíce architektů, historiků a inženýrů seřadily tisíce kamenů, identifikovali je a označili pro znovupoužití ve stavbě. Rekonstrukce Frauenkirchenu stála 180 miliónů € (5,4 miliard Kč). Drážďanská banka zaplatila více než polovinu ceny pomocí příspěvkových certifikátů a sama přispěla částkou 7 miliónů eur. Dalších 2,3 miliónů euro se vydělalo pomocí symbolického prodávání stavebních kamenů. Přispěl i slavný německo-americký vědec Günter Blobel, který věnoval na rekonstrukci peníze, které získal v roce 1999 spolu s Nobelovou cenou za fyziologii a medicínu (asi 820 000 Euro).

Samotná rekonstrukce trvala 12 let. Originální stavební plány z 18. století se nezachovaly, informace o původní stavbě byly čerpány ze starých obrazů a fotografii a z dokumentace opravy kostela vykonané ve 20. letech 20. století. Podle nich byl sestaven přesný počítačový 3D model stavby. Každá původní část byla zaevidována a bylo jí určeno příslušné místo v modelu - do stavby se tak podařilo zakomponovat 43% původních součástí. Architekti upravili proti původním plánům zejména podzemní prostory, kde vznikl koncertní sál. Všechny nosné pilíře byly nově postaveny z pískovce. 12 000 tun vážící kopule byla vytvořena postupným skládaním přesně opracovaných kamenných částí na nosný dřevěný skelet, který byl nakonec odstraněn. Kostel má po rekonstrukci zabudovanou klimatizaci, elektrické osvětlení a kompletní ozvučení.

***

Zwinger (Wikipedie)


Zwinger je známá barokní stavba, ležící ve starém městě saských Drážďanech. Zwinger leží v místech, kde bylo původně městské opevnění, konkrétně to byl prostor mezi vnější a vnitřní městskou zdí. Tomuto úseku se říkalo Zwinger, od toho název této památky. V roce 1945 při bombardování Drážďan byl komplex budov velmi poničen, byl však znovu zrekonstruován a dostavěn.

Příkaz ke stavbě
Příkaz ke stavbě vydal saský kurfiřt August II. Silný, který se později v roce 1697 stal polským králem. Jako mnoho dalších napodoboval životní styl Ludvíka XIV., proto nechal postavit krásné stavby a pořádal řadu slavností a večírků. Budovu nechal stavět jednak za účelem jezdeckých a maškarních slavností, jednak chtěl nechat vystavět oranžerii, kde by se pěstovaly pomerančovníky. Později, po slavnostech u příležitosti svatby kurfiřtova syna, však už Zwinger přestal být tak oblíbený pro pořádání her a slavností a sloužil především jako galerie.

Průběh stavby za Pöppelmanna
Provedením prací byl pověřen architekt Matthias Daniel Pöppelmann, který stavbu pojal jako umělecké veselé dílo. Mnohé plastiky, kterými byl Zwinger vyzdoben, vytvořil sochař Balthasar Permoser. Snad jeho nejzdařilejší dílo na tomto projektu – Koupel nymf je umístěné za Francouzským pavilónem v prostoru s jeskyněmi, sochami a fontánami. Stavba nebyla dokončena za architektova života, dočkal se ale dostavby Korunní brány, ze které po obou stranách vybíhají dvě symetrické galerie, na každé straně v centru s jednou galerií. Na straně jihovýchodní je to pavilon se zvonkohrou, na druhé straně hudební pavilon.
Přestavba v 19. století

Současnou podobu dostal Zwinger až v 19. století, kdy zde architekt Gottfried Semper vybudoval neorenesanční budovu obrazové galerie. Tato galerie dodnes přechovává taková díla jako Sixtinská Madona, díla od Rembrandta a dalších významných umělců.

Pavilón se zvonkohrou
Tento pavilón s půdorysem ve tvaru oválu, dostavěný v roce 1728, byl původně hlavním vchodem do Zwingeru a označoval se jako Městský pavilón. Dnešní název získal proto, že při rekonstrukci v roce 1936 byla do prostředního okna umístěna zvonkohra se 40 zvonky z míšeňského porcelánu. Vzhledem je téměř stejný jako protilehlý hudební pavilón. Je zdoben ornamenty a postavami antických hrdinů. Dnes se v něm nachází výstavní prostory.

Sbírky
Ve Zwingeru můžete i dnes vidět řadu cenných a vzácných sbírek a uměleckých děl. Mězi ně patří i sbírka porcelánu, s cennými porcelánovými plastikami z doby míšeňské manufaktury i s díly Friedricha Böttgera, který vynalezl bílý tvrdý porcelán.

***

Fotogalerie Picasa

Drážďany na Google maps

***

2009 - Křížový vrch

 4. prosince 2009

 V rámci tréninku na plánovanou zimní expedici do vysokých hor, zmermomocnili jsme nejprve Hannah (cca. 11000,-Kč za vybavení) a pak Martina a šli si vyzkoušet nocleh pod stanem (Cácorka a Martin)a pod širákem (já) v příznivě nehostinných podmínkách Křížového vrchu u Chotěšova. Nikde nikdo nebyl, sněžilo, pršelo, mrzlo, což bylo dobře, protože to krásně ty nehostinné hory simulovalo. Všichni jsme to přežili ve zdraví, jen moje samonafukovačka se nesamonafoukla, takže jsem klepal do rána kosu.

***

Křížový vrch (Wikipedie)

(dříve též Vrabina) je kopec o nadmořské výšce 487 m nalézající se nedaleko Stoda a Chotěšova v okrese Plzeň-jih. Původně poutní místo s kostelíkem sv.Kříže přestavěným na rozhlednu, která je otevřená v turistické sezóně. Přes vrch vede naučná stezka Příroda a lidé a dvě turisticky značené trasy.

Pověst
O Vrabinském vrchu se traduje pověst, že zde ve starém hradě kdysi sídlily tři bílé panny, které měly magické schopnosti a dokázaly se proměnit v různé bytosti. O půlnoci se proměňovaly v duchy a strašily lidi, kteří se jen k tomuto místu přiblížili. Jednoho dne se odvážný myslivec vydal na tento vrch, tak aby tam došel přesně o půlnoci, s touhou zastřelit jednu z bílých panen. Když však došel na horu a chtěl na jednu z nich vystřelit, prošel jeho puškou blesk a on padl k zemi a narazil hlavou do stromu, který stál opodál. K ránu myslivce našla postarší dáma, která mu ránu na hlavě obvázala a běžela pro pomoc. Vydalo se několik mužů s cílem zachránit myslivce, ale když přišli na místo, které stařenka označila, myslivec nebyl k nalezení. A tak si lidé řekli, že ho zajisté odnesly ty tři bílé panny.

Historie Podle spekulací archeologů stával na Vrabině s největší pravděpodobností hrad, který byl zbořen. Vrabina byla podle dochované kupní smlouvy prodán Chotěšovskému klášteru roku 1243. V roce 1739 zde byl vybudován kříž a od té doby jsou dochovány záznamy o přílivu poutníků na tento kopec. Za války o rakouské dědictví bylo učiněno prohlášení, které mluví o výstavbě kostela sv. Kříže na Vrabině, pokud bude ušetřený Chotěšovský klášter. V letech 1747–1756 zde docházelo k budování přislíbeného kostela na popud chotětovského probošta P. K. Schmiedla. Kostel sv. Kříže se stal brzy poutním místem. Při cestě k němu bylo umístěno 12 soch andělů. Kostel se však netěšil dlouhé slávě a při josefských reformách byl zrušen a později i zbořen. V letech 1859–1862 zde došlo k budování nového poutního kostela s hostincem. Později došlo k postavení soch názor křížovou cestu. Ke kostelu byla v roce 1927 dostavěna sakristie a o čtyři roky později vyhlídková věž. Roku 1967 došlo k obsazení Vrabinského vrchu Československou armádou, která toto místo využívala k protivzdušné obraně. Vojáci zde vykonávali službu mezi léty 1973–1995 a celý tento vrch byl po celou dobu nepřístupný veřejnosti. Po roce 1995 byl celý objekt navrácen církvi. V době, kdy zde pobývala armáda docházelo k velkému chátrání kostela i přilehlých objektů. Kolem roku 2000 je už značně poškozená střecha kostela a dochází k devastaci klenby. V dnešní době prošel kostel rozsáhlými úpravami, které mají za následek znovu zpřístupnění vyhlídkové věže a také umístění některých historických materiálů do zrenovované kopule. Z lodě kostela zůstaly zachovány pouze obvodové zdi. Tyto rozsáhle opravy byly uskutečněny za podpory Mikroregionu Radbuza, což je sdružení 17 obcí Stodska a Dobřanska.Ke konci roku se podařilo dokončit opravu střešní konstrukce na lodi.Takže kostel je celý zastřešen a uchráněn před deštěm. Po rozsáhlé rekonstrukci jsou tendence oživit Křížový vrch. Ze strany měst je snaha o obnovení zvyku vycházet na tento kopec v době poutí. Po několikáté se zde konalo pálení čarodějnic a jiné kulturní akce.

***

Fotogalerie Picasa

Mapa s trasou cesty na Google maps