Bota jménem Melichar

Vypínače, přepínače, schémata

Pamatujete si na osmdesátá léta? Na zdi školních chodeb opatřené do výšky jednoho metru lesklým nátěrem? Na sběr kaštanů, třídnické hodiny, práce na pozemku a ňadra spolužaček? Pamatujete si Kotvalda s Hložkem? Pak si jistě vybavíte film Bota jménem Melichar. Protože tam, kde mají boty jména, tam je možné všechno, jak říká jeden z hlavních hrdinů filmu, deváťák Radim Dochleba.

Radim byl do svého současného působiště, tedy základní školy kdesi na okraji Prahy přeložen z jediného důvodu – devátá třída, do které při svém putování základní školní docházkou dospěl je v obvodě jen jedna. Jak později vysvětluje své třídní učitelce, rodiče chtěli, aby měl prodloužené dětství (kdo z nás tu větu nikdy neslyšel?). O pár místností vedle nastupuje svoji školní kariéru jiný hrdina – malý Honzík, který disponuje vitalitou lokálního uragánu a výřečností a ostříleností starého frontového vojáka. Ve škole se mu celkem líbí, ale jako podvod chápe fakt, že se v ní nesetkal se svým kamarádem Davidem, který musel kvůli datu narození ještě rok zůstat v mateřské školce. Místo s Davidem musí Honzík sdílet lavici s baculatou Janičkou, které neváhá dávat svoje antipatie najevo. V jiné třídě se po prázdninách potkává plavovlasá Jolana se svojí pubertální kamarádkou Radkou a obdivuje její nové oblečení – konkrétně italské střevíčky, džínové lacláče a blůzičku značky Nicol. Prostě takový normální první den školy. Jenže my nejsme v normální škole, v téhle škole se stříbrné kozačky jmenují Zlaté Hromnice a jeden pár bačkor jsou věrozvěstové ze Soluně.

Ačkoliv film byl natočen na objednávku v roce 1984, tedy v éře vrcholného socialismu, odkazů na tehdejší vládnoucí garnituru tu najdete minimum – kromě klasického oslovování pedagogů soudružko (učitele jsem nepostřehl ani jediného, mužské pohlaví zastupuje pouze školník a ředitel, který má jedinou funkci – buzeruje podřízené a chodí po areálu právě se školníkem) a soutěže tříd v pochodových cvičeních byste museli s lucerničkou hledat. Daleko více uvidíte klasických školních situací, které vám určitě v mnoha případech připomenou vaši povinně-školní docházku. Předbíhání v jídelně, magnetofon na hodině tělocviku, předčítání školního řádu na začátku roku, oběžníky a hlášení školního rozhlasu a nakonec i improvizované stříšky při přechodech z jednotlivých budov, kde konstrukci suplují naoranžovo natřené lešenářské trubky a krytinu rezavý vlnitý plech. Atmosféra a prostředí je zvládnuté na jedničku, i když v té době tak asi vypadala většina základních škol a na výpravě tudíž musela produkce pořádně ušetřit.

Hlavní osa příběhu se točí zcela prozaicky kolem zamykání dveří. To máte tak: základní škola se skládá z několika budov (jak již bylo naznačeno) a jejich dveře se vždy na konci přestávek musí zamykat, což mají na starosti učitelky, na které zrovna ten který týden vyjde služba. Nová učitelka Adamová (podle své igelitové tašky s obrázkem Dustina Hoffmana přezdívaná Hofmanka) několikrát zapomene, takže když se začnou ztrácet dětem bundy a boty, padne hlavní vina na ni. Proti zamykání ovšem vede svoji soukromou revoluci i Radim Dochleba, deváťák s rozumem skoro dospělého jedince (který „dělá že se přezouvá, ale nepřezouvá se“), následovaný věrným přítelem Bakulou, se kterým mimo jiné balí (skutečně originálně a romanticky – „Není to blbý, psát jim oběma na jeden papír?“ „Ne, beztak si všechno řeknou“) osmandy Radku a Jolanu. Jolana má ale úplně jiné starosti, protože když si potajmu chce vyzkoušet boty své spolužačky Lamkové (její smích nezapomenete), zazvoní a musí je schovat v umývárně a cítí se provinile, navíc ji právě Radim přistihne, jak se je pokouší vrátit. Její bratr Honzík se zase zoufale snaží propadnou do školky za Davidem...

Děj filmu je rozvětvený, přehledný a geniálně propletený, takže každý má nějaký vztah nebo spřízněnost s každým (Školník – učitelka Adamová, Adamová – Radim, Radim – Jolana, Jolana – Honzík...) a film příjemně utíká kupředu, prošpikován neuvěřitelným množstvím vychytaných hlášek („Jů, soudružko, vy si to vodnesete! Hofmanka rozsedla bótnííík!“) a všelijakých vtípků, aniž by mu to kdekoliv ubralo na tempu, nebo místy na romantice. Vztah Radima a Jolany řadím k těm vůbec filmově nejromantičtějším, i když uznávám, že co člověk, to názor a někomu může přijít romantický třeba Terminátor s rakví na rameni.

Z pohledu dnešního diváka, který zná Troškovi současné filmy (například Kameňáky) je stěží k uvěření, že Botu jménem Melichar natočil právě Troška, ale přesto je to tak. Film má všechny atributy, které v současnosti Troškovým filmům chybí – kvalitní scénář, zápletku, děj, inteligentní humor, dramaturgii a v rámci možností kvalitní hudbu (autorem je Karel Vágner), která snímku sedí. Herecké výkony jsou buď výborné, nebo žádné. Přesně poznáte, kdo je ve filmu neherec a ztrémovaně jen řekl svoji větu, kdo profesionál (ostatně jsou to samé známé tváře, Dana Syslová jako maminka Jolany a Honzíka, Václav Mareš jako přísný ředitel...) a komu prostě role sedla (David Rauch jako Radim Dochleba je k prostě k sežrání). Celkově na mě Bota jménem Melichar působí jako neprávem opomíjené geniální dílo v rámci svého žánru a bohužel i jako jeden z mála povedených filmů Zdeňka Trošky, ze kterého by se mohli tvůrci dnešních Prciček a podobných filmů leccos naučit.