Pozdní podzim 1993. Mám vlasy do půlky zad, nula procent tuku kdekoliv a nerozlučného kamaráda Lišáka. Každý večer se scházíme coby čerství osmnáctiletí v místním baru U Frenkyho a konzumujeme čaj s citronem. Pak vyrážíme do ulic páchat různé delikty. Tu přemístíme popelnice, tu pozměníme obsah obecních vývěsek, občas předstíráme přepadení před drogerií a když se konečně nějaký řidič odhodlá zastavit, končíme se slovy "Konec tréninku, tak zase v úterý" a třeseme si rukou. A je nám fajn. Jak jsme "in". Jak nekouříme a nepijeme, jak cvičíme a běháme a jezdíme do lesa, jak chodíme do kina a jak nám nic neschází. Taky hodně hrajeme a zpíváme, máme za sebou první veřejné vystoupení. Zima štípe do tváří a sníh v nedohlednu, místo sluníčka noční pouliční lampy. Spousta knížek čeká na přečtení a spousta muziky na poslechnutí. Cítil jsem se dobře na podzim roku 1993.
Včera jsem šel z vlaku domů podobným večerem, jen o devět let později. Zamával jsem na nás do toho roku. Park zel prázdnotou, jen soused Čára nasadil ostrou chůzi a spěchal domů. Loudal jsem se a nechal zase štípat zimu do tváří. Nejsem zase tak daleko, devět let nic není. Ještě pořád mám spoustu knížek k přečtení, hodně míčů čeká na odbytí a těch strun k ohrání, no jéje. Jenom mě někdy přepadne tahle melancholická nálada. Diamantové světy.
Žádné komentáře:
Okomentovat